Didaktika

Učení se „učit“ výtvarné umění má ovšem zvláštní povahu. Podobně jako výtvarné umění nelze svazovat do přesných definic, stejně tak i přístupy k iniciaci a rozvíjení výtvarného projevu a rovněž tak i metody rozvíjení vnímání uměleckých děl lze jen ztěží uchopit v pojmech a ilustrativně popsat. Na rozdíl od didaktik přírodovědných či lingvistických oborů, kde jde o hledání optimálních ustálených cest předávání objektivně platných znalostí, jde v didaktice výtvarné výchovy především o dynamické vymezování prostoru pro tvorbu, která je odrazem psychiky jedince, sociálního klimatu doby i nadčasových duchovních hodnot. Výtvarná pedagogika a didaktika jsou disciplíny postupně vznikající teprve v minulém století. Zejména průběhu druhé poloviny 20. století se výtvarná pedagogika vyvinula v samostatný obor s bohatou teoretickou i praktickou základnou.

Nejvýraznějším znakem skutečně „současné“ a „profesionální“ didaktiky výtvarné výchovy je přímá propojenost uměleckého tvoření s edukativním aspektem. V tomto smyslu je ve výtvarné výchově oceňována především tzv. latentní edukace – tj. taková snaha o výchovu, která se rodí v práci s materiálem či s konceptem, aniž by byla dopředu konstruována podoba výsledného artefaktu. Výtvarná činnost dětí či studentů může být buď motivována zkoumáním uměleckých děl dobou již prověřených, ale stále častěji také vzniká z popudu bezprostřední reflexe života a existuje tak „spolu s volným uměním“ ve svobodné simultaneitě.

Od osmdesátých let se ve školách různých stupňů a zaměření rozvíjí především výtvarné projekty a dílny. V obou případech se jedná o delší tvůrčí koncentraci na jedno téma, jejímž vyvrcholením je pak společná prezentace práce v podobě invenční výstavní expozice nebo akčního či multimediálního díla. V průběhu realizace projektu nebo dílny se podoba práce na výtvarných artefaktech proměňuje: motivační etudy vycházející mnohdy z mimovýtvarných uměleckých i neuměleckých oblastí se prolínají s úkoly směřujícími k exploraci materiálu, prostoru i sociálních vztahů, uskutečňují se akce směřující k prožitku a experimentu. Iniciátoři projektů a dílen se však nevyhýbají ani tradičnímu řemeslu. Při edukaci směřující k výtvarné tvorbě jsou praktikovány metody pedagogiky iniciace, která upřednostňuje otevřenost, flexibilitu v časovém rozvrhování práce a umožnění průběžné reflexe podoby vznikajících děl. Naznačené proměny didaktiky výtvarné výchovy mají vliv i na vysokoškolskou přípravu učitelů tohoto předmětu. Novodobou formou zakončení semináře didaktiky výtvarné výchovy je umělecko-pedagogický projekt, v němž studující představí v podobě elektronicky zpracované prezentace model originálního autentického postupu výtvarně-pedagogické činnosti, vysvětlí filozofické a psychologické kontexty svého záměru a případně také uvede zdroje umělecké inspirace projektu. Vzájemné obeznámení se s takovými autorskými projekty vede zároveň k vypěstování schopnosti reflexe i kritiky vlastní pedagogické práce. Modelování výtvarných ale i mezioborových projektů je teoreticko-praktickým předobrazem postupu, který je později vyžadován od absolventa PdF v praxi.